Téma měsíce května 2012

O Duchu Svatém (3)

20. 5. 2012 9:20
Rubrika: Nezařazené

V dnešnú nedeľu Vám prinášame poslednú - tretiu časť zamyslenia o Duchu Svätom od Wilfrida Stinissena. Zamyslime sa spolu a dovoľme, nech sám Pán pripraví naše srdce na blížiace sa zoslanie svojho Ducha. 

Jako Dárce života Duch viditelně zabraňuje ztuhnutí a zkamenění. Kde u někoho či něčeho zjistíme strnulost, je zřejmé, že Duch tam neměl přístup. Člověk může tak dychtit po darech Ducha, tak být žádostivý vědět, jaká charismata mu Duch udělil, že se Duchu hermeticky uzavře. Žádný dar, žádné  charisma se nedává jednou provždy. Dnes tě má Duch k tomu, abys mluvil, zítra abys naslouchal. Dnes jsi prorokem, zítra malým, ubohým človíčkem. Jakmile začneš označovat věci a jevy nálepkami a ohánět se definicemi, zablokuješ proud života a Ducha zaženeš. Duch nechává všechno otevřené. Chce, aby každý okamžik v životě člověka byl nový.

Existuje modlitba, která naprosto stvrzuje příbuzenství dechu s Duchem. Modlit se může znamenat zcela prostě dýchat Ducha Božího, prostřednictvím svého dechu si uvědomovat, že v nás dýchá Duch Boží.

 

Jak vlídně se den rýsuje, když procitáš v mé náruči,

jež je tvou říší tajuplnou!

Tvůj dech, jímž dýchám,

dech mocný, čistý, mi vlévá lásku nevídanou!

(sv. Jan od Kříže)

 

Duch Boží je vždy darem. Jde o to přijmout jej s co největší otevřeností. Jakmile žádám víc, než mi Bůh chce dát, jakmile začnu něco „uchvacovat" nebo chci sám řídit proces svého dýchání, všechno se zvrátí. Zbude jen mé vlastní dýchání, místo aby mnou dýchal Bůh. Dýchat, to není něco, co mám konat, nýbrž něco, čeho mám být svědkem v údivu a obdivu. Jedna karmelitánská řeholnice píše o svém vývoji: „Honila jsem se za tebou, Bože, jako bych běhala za větrem, a přesto jsem tě nikdy nezachytila. Stanula jsem tedy a dovolila větru, aby on dostihl mne - a najednou bylo všechno tak samozřejmé a jasné. Píseň  větru se stala mou vlastní písní".

Můžeme se modlit s Adriennou von Speyr (1902-1967): „Dej nám, Bože, aby každé naše dechnutí bylo naplněno tvým Duchem."

Naslouchat při modlitbě zcela spontánně svému dechu, aniž bychom jej sebeméně ovlivňovali, a mít na paměti, že námi při tomto dýchání proudí Duch Boží, je výborným cvičením, abychom si uvědomovali, že v nás žije Duch svatý. Zároveň je to způsob, jak z modlitby, která je ustavičně přítomna v našem nitru, učinit modlitbu uvědomělou. Duch v našem srdci volá: „Abba, Otče!" (Ga 4,6). Modlitba je prostší, než si myslíme. Modlitba je zrovna jako dýchání: ne něco, co se musí dělat, nýbrž něco, co se děje a co si musíme s vděčností uvědomovat a dobrovolně to přijímat.

Kde působí Duch, tam vzniká společenství. Tak je tomu uvnitř svaté Trojice a tak je tomu i mezi námi. Protože on tak jako vzduch proniká vším, spojuje i nás všechny v jedno. Nikdo si nemůže činit nároky že chce mít Ducha jen sám pro sebe. „Můj" Duch je vždycky také Duchem všech ostatních. Duch nás otvírá sobě navzájem. Pomáhá nám sám poznávat ho v druhých. Když Duch procitl u mne, vnukává mi touhu probudit Ducha též u mého bratra a u mé sestry. Všichni jsme dostali úžasný úkol: probouzet Ducha u sebe navzájem.

 

Zobrazeno 1324×

Komentáře

Mikinka

Ducha svatého vnímám u sebe a ve svém srdci jako Utěšitelskou lásku tedy Ducha Utěěšitele,který mne provází v životě a já si nyní uv+domuji,že tomu tak bylo vždy od Chvíle při modlitbě mě jako dítěte..

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka