Wilfrid Stinissen – O Duchu Svatém (2)

Řecké slovo pro ducha, „pneuma", znamená vítr, vzduch i dech. Vítr je cosi tajuplného, nevypočitatelného. V rozhovoru s Nikodémem aplikuje Ježíš tuto vlastnost větru na Ducha: „Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (J 3,8). Vítr, a stejně tak i Duch, je lehký, pohyblivý, neúnavný. Nelze jej zachytit, uchopit. Vítr se nedá pohladit, je však možné dát se jím laskat; nelze jej chytit, lze se však větrem dát uchvátit a unášet.

Především nás však o  činnosti Ducha poučuje náš dech. Bez dýchání není života. V nicejském vyznání víry nazýváme Ducha svatého Dárce života. Jeden pravoslavný biskup popsal tuto životodárnou funkci v textu, který se již stal slavným: „Bez Ducha svatého je Bůh na míle vzdálen, Kristus pouze minulostí, evangelium je jen starý dokument, církev je jen organizace, autorita je jen moc či diktatura, křesťan otrokem morálky. Avšak s Duchem svatým stojí celý vesmír ve znamení zmrtvýchvstání, vzkříšený Ježíš je přítomen, evangelium je pramenem života, církev vyzařuje světlo Trojice, autorita je osvobozující službou, liturgie je připomínkou a očekáváním, lidská aktivita božskou aktivitou." Mnozí z nás jsou ochromené děti Boží, protože nenecháme Ducha svatého, aby vykonal své životodárné dílo.

Dýchání nás učí i něčemu víc. Vzduch, který nosem proudí do plic, se podrobuje a dokonale přizpůsobuje individuální tělesné konstrukci a orgánům  člověka. Vzduch je neskonale pružný, vždy ochotný vzít na sebe různé formy, podle toho, kudy proudí a jaké prostory má naplnit. Tato vlastnost vzduchu nám dává tušit, jak působí Duch. Stejně tak jako vzduch, i Duch bere zřetel na kapacitu každého člověka. Může se projevit jako silný vítr, avšak i jako mírné šumění (l Kr 19,12). Přizpůsobuje se úrovni  člověka. Ježíš, který je Slovem Božím, nás od samého začátku učí plné pravdě. Ukazuje nám cíl téměř úsečně: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5,48). Ježíš chce všechno naráz. Duch naproti tomu bere zřetel na vývoj člověka či na nedostatky ve vývoji. Ježíš praví, že Duch pravdy nás  uvede  do veškeré pravdy (J 16,13). Duch tak  činí postupně, podle našeho vlastního tempa.

Ježíš je Ženich. Vyžaduje naprostou oddanost nevěsty. Duch je jakoby přítelem Ženichovým: připravuje nevěstu pro setkání s Ženichem. Kdybychom nedostali Ducha, který nás vždy bere takové, jací jsme, a přesně na tom místě, kde stojíme, a který nás odtamtud zavede o krok dál, dávno bychom už byli ztratili odvahu. Cíl, na který Ježíš ukazuje, je příliš vysoký, než abychom se vůbec odvážili k němu směřovat. Potřebujeme Pomocníka a Těšitele, aby nás vzal za ruku a jemně a s nekonečnou trpělivostí nás vedl vpřed tempem, přiměřeným našim schopnostem.

Tato neuvěřitelná pružnost Ducha způsobuje, že „naplňuje svět" (Mdr 1,7), že je také tam, kde o Ježíši dosud nikdo neslyšel. Duch sídlí v každém člověku jako tajná síla. A každého, kdo upřímně hledá pravdu, Duch postupně dovede k celé pravdě.